Jdi na obsah Jdi na menu
 


Následuj růže

11. 7. 2020

Už týden. Tak dlouho se to dělo a ona netušila, kdo za tím stojí. Za bílou růží, kterou každý den nacházela přede dveřmi svého bytu. Bez vzkazu nebo podpisu. Jako by se tam objevila z ničeho nic, sama od sebe, snad nějakým zázrakem. Vždy jí ale vykouzlila úsměv na tváři, když přišla z práce. Vždy květinu opatrně zvedla ze země, usmála se, když vdechovala její vůni, a pak ji dala do vázy. Už jich v ní bylo šest. Šest bílých růží. Šest květin za každý den tohoto týdne. Dnešní chyběla. Dnešek byl totiž v něčem jiný. Růže na zemi nechyběla, ctitel svůj rituál nezměnil, přesto se dnes nedržel vlastních pravidel. Tentokrát na mladou ženu nečekala u dveří jen růže, ale také zažloutlý papírek. Stála na něm strohým, avšak úhledným písmem jedna krátká věta: ‚Následuj růže.'

Nechápala to, a tak se bezradně rozhlédla kolem sebe, když jí zrak padl na cestičku ze stovek bílých růží. Pobaveně zakroutila hlavou a se širokým úsměvem se opravdu vydala tam, kam jí květy vedly. Byla velmi zvědavá, kdo je onen neznámý romantik, jenž se jí dvoří.

Po klikatící se stopě ze sněhobílých květů vyšla z vchodových dveří činžovního domu do chladné zimy. Tam však její cesta skončit neměla. Zarazila se, když růže najednou nebyly zářivě bílé. Květy ležící na sněhu venku byly světlounce růžové.

Zprvu si myslela, že to proto, jelikož světlé květy by ve sněhu mohla přehlédnout. Nebyla to však pravda. Čím delší dobu kráčela a její tváře od venkovního mrazu červenaly, i květiny vedoucí ji do neznáma nabíraly temnější odstín rudé.

Když už se jí zdálo, že jí zamrzla snad i duše, protože byla opravdu velká zima a ona šla již pořádný kus cesty, konečně dorazila k cíli své tajemné cesty za dobrodružstvím. Uprostřed kruhu z krvavě rudých růží tam zády k ní stál vysoký, hubený muž. Měl na sobě černou mikinu a na hlavě nasazenou kapuci, a ona tak pořád netušila, zda svého ctitele vůbec zná. Stál zkoprněle, ani se nehnul, přesto věděla, že on o ní ví. Netušila, z čeho tak usuzuje, ale byla si jistá, že její přítomnost zaregistroval.

„Ahoj," potvrdil jí to hluboký hlas, jenž se z pod kapuce ozval.

A-ahoj," odpověděla mu tak nejistě, že to znělo spíš jako otázka.

„Co tak plaše? Snad se mě nebojíš," poznamenal s chladným pobavením.

„N-ne," odpověděla přesto, že drobné zaváhání nezakryl ani její hraně sebevědomý tón. „Jen nevím, kdo jsi."

„Zato já vím až moc dobře, kdo jsi ty." Z jeho hlasu byl patrný úšklebek. „Lásko..."

Úsměv, který měla ještě před pár minutami na tváři, vystřídalo znepokojeně nakrčené obočí. Na nic se však nestihla zeptat.

„Pojď ke mně, něco pro tede mám."

Nejistě k němu vykročila. Nebyla si jistá tím, co dělala, přesto jej poslechla.

Když byla u něj, vytáhl z kapsy růži. Růži černou jako havraní křídla, růži černou jako nejhlubší noc. Celou dobu si dával záležet, aby mu neviděla do obličeje. Hlavu měl sklopenou, jako by něco tajil. A když ona pomalu natáhla ruku po růži a váhavě ji uchopila, on ji surově chytil za zápěstí. Jen se překvapeně zajíkla, a už k němu byla otočena zády a svou dlaň jí pevně tiskl na ústa. Nosem jí pomalu přejel po tváři a potom vytáhl z kapsy svých tmavých džínů malý nůž.

„Když nechceš být moje, nebudeš ničí, Annelise," zašeptal do ticha, když se sníh na zemi zbarvil do ruda. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář